Při sledování seriálu Bratrstvo neohrožených jsem si znovu připomenul stav lehkého zmatení, který občas zažívám u válečných filmů. U sovětských válečných eposů jsem tím pravda netrpěl. Stovky tanků a tisíce vojáků valících se na fašisty (ono to byli spíš nacisti, ale s tím si nikdo hlavu nelámal, zní asi to líp) mi k tomu nezavdaly příčinu. U filmů amerických ten problém ale mám. Problém s rozlišením hrdinů. Všichni jsou navlečení do stejného mundůru. Důstojníci i vojáci. Výsadkáři pro jistotu ještě pomalovaní v obličeji. Postav a postaviček jsou desítky. Černoši až do Vietnamu nikde.

Podobně zmatený možná je také uživatel, který prochází oborové weby. Často se mi zdá, jako by je tvořil jeden návrhář. Podobné barvy, podobný layout, skoro stejné menu. Je pravda, že podobné prostředí vede k podobným formám. Špatné je, když jsou tyto formy jako vystřižené z příručky jak nedělat web. A majitelé webů zhusta opisují od konkurence. Dílem z lenosti, dílem ze strachu, aby nebyli jiní než konkurence. Aby dokonce snad nebyli lepší než konkurence.

Na strach z toho být lepší jsem narazil na semináři s klíčovými uživateli právě předávaného webu. Lavinu spustil představitel úseku, kterému zmizel odkaz na jeho oblast z hlavního menu. Přidali se někteří další. Já, já, můj, náš. To znělo nejčastěji. A korunu tomu nasadil argument, že všichni to mají stejně. A já opáčil, že stejně špatně (někdy je dobré být razantní). Znovu jsem trpělivě vysvětlil, že zákazníka nezajímají naše problémy. Že je nezajímá struktura firmy a co o firmě kdo kdy napsal. Zákazníka zajímá, jak ukojíme jeho potřeby. Jestli dostane své zboží. Jestli mu poskytneme jeho službu.

Web je především pro návštěvníky. Poskytněme návštěvníkovi co chce a on to od nás třeba i koupí.