Vždycky mě přepadne zvláštní ale příjemná nostalgie, když vidím, jak různí lidé dělají stejné chyby, které jsem dělal já sám. Pokud můžu, tak se snažím pomáhat a věřím, že má pomoc nevyzní školometsky, povýšeně, nevhodně. Podobný případ nastal u Honzy Biena.

Dělit či nedělit, to je oč tu běží. Rozdělování spotů (nejen) podle mě není dobré řešení. Čtenáře neustále překlikávání většinou ruší. Weblog má obsahovat krátké nedělené příspěvky. Když je třeba větší prostor proč nezvolit jiný formát. Nic nebrání vyhradit velkému tématu samostatnou stránku nebo stránek víc.

Podobná věčná otázka je Pro koho mají psát bloggeři? Filip Rožánek se pozastavuje nad neschopností popsat složité věci jednoduše. Mě to zase tak složité nepřipadalo, ale většina národa by se mnou asi nesouhlasila. Nemyslím si, že by weblogy měli jít na ruku masovosti (z té, kterou jsem zažil, mi běhá mráz po zádech ještě dnes). Každý má totiž právo si najít svou cílovou skupinu a té vyjít vstříc. To ale neznamená, že bych měl úmyslně psát složitě, abych vypadal moudře. Obdivuji autory, kteří umí složité vysvětlit jednoduše.

Na druhou stranu je nevhodné omlouvat vlastní lenost tím, že píšu svůj weblog a tak si můžu dělat co chci. Jistě, volba tématu, forma apod. je právo autora. Gramatické chyby, vulgarita, porušování zákona sem ale nepatří.