Možná si někteří pamětníci vzpomenou na slaďoučkou spartakiádní odrhovačku Poupata, ve které Michal David kvílel Když se podaří, co se dařit má… Ještě teď mi z toho běhá mráz po zádech.

Podobně mě zamrazilo, když mě syn v sobotu večer pozval k PC se slovy, že potřebuje pomoct s počítačem. Černá obrazovka s blikajícím hlášením monitoru nevěštila nic dobrého. Restart nepomohl. Vypnutí nepomohlo. Ani pozpřehazování kabelů nepomohlo (přenos myšlenek do počítače jsem prováděl průběžně). Snad dopadne dobře výměna grafické karty, na kterou se za pár minut chystám. A pokud ne, tak počítač poputuje do servisu (abych se přiznal, tak bastlení nemám moc rád).

Když počítač odejde do věčných lovišť, případně se ocitne v předpeklí (jako doufám v mém případě), tak si uvědomíte, že:

• počítač nutně potřebujete,
• počítač vůbec nepotřebujete.

Ta ambivalence je opravdu na místě. Spoustu věcí vyřešíte jinak nebo jinde. Fňukajícího potomka nějak uklidníte. Rozepsané články máte (snad) na USB disku/klíčence. Zálohování chcete sice už dva roky nějak vyřešit, ale pořád to odkládáte (harddisk mi odešel jen jednou a snad naposledy). Manželka vás překvapí, když prohlásí, že se to nějak bude muset vyřešit, protože bez počítače přece nemůžeme být. Navíc vám vyrazí dech tím, že uvede mnohonásobný rozpočet, než který jste očekávali (juchů!).

Pak ale nastane martýrium s půjčeným notebookem, na kterém nemůžete najít klávesy (pohříchu ty, které velmi často používáte). Ikony nenajdete na svých místech, programy nejsou instalované, myš nefunguje a potomek chce zrovna teď nutně hrát panáčky.

Nějak bylo, nějak bude. A tak nezbývá než věřit, že když se podaří, co podařit se má, podaří se také poupata.