Dříve nebo později to muselo přijít. Tenisový loket se mi zatím vyhýbá (ač jsem hrál tenis a celé dny prosedím u počítače), oči mi ještě slouží (ač jsem mnoho let proseděl a proležel nad knihami a celé dny prosedím u počítače) a záda bolí jen občas (ač jsem hrál tenis, studoval a celé dny proseděl u počítače). Neminul mě ale zánět šlach na mé lepší, byť levé, ruce. Stačilo pár hodin s nožem v ruce nad hromadou polystyrénových desek a další dny ze mě byl jednoruký invalida.
Je třeba se dobře namazat
Za ty dva týdny jsem zažil drobná příkoří i vítězství (žena mi navléká ponožky, tchýně mi zavazuje boty), ale hlavně bolestně bezbolestné odloučení od počítače. Bolestně proto, že ruka bolela. Bezbolestné proto, že mi počítač skoro vůbec nechyběl (protože se chci vyhnout klišé, ukončím odstavec a poslední myšlenku nechám ležet).
Počítače jen pro vyvolené
Ale abych se dostal k věci. Na vlastní kůži jsem mohl zažít pocity osoby zdravotně znevýhodněné (tak se prý teď správně a korektně říká invalidům), které používá počítač a navštěvuje webové stránky. A věru to není žádná sláva. V mém jednorukém případě jsem zjistil, že není ani tak problém s brouzdáním po webu, jako s ovládání počítače jako takového. Coby pokročilý uživatel využívám různé dvoj- a trojhmaty, které s jednou rukou prostě nevykouzlím. Pokud nemám do série zapojenou druhou klávesnici, po které šmejdím nohama (jako že nešmejdím páč ji nemám).
Abych to tedy shrnul. Po celé dva jednoruké týdny jsem nenarazil na jediný zásadní problém při používání webových stránek, ale narazil jsem na problémy s ovládáním počítače a webového prohlížeče. Pokud máte jen jednu funkční ruku, ve které držíte myš, tak zapomeňte na otvírání stránek do nových oken (pokud nemáte třeba Maxthon, který umí drag and drop odkazu) a jiné kejkle. U webových stránek jsem se svou nešikovnou pravačkou měl problém snad jen se strefováním se do odkazů na webech, které mají malé písmo a malé řádkování a na pohyb v rozbalovacích menu.
Ovládání hlasem
Po několika dnech e-celibátu se mi do mysli vloudila myšlenka, jak by to bylo krásné, kdyby měly dnešní počítače ovládání hlasem. Znáte takové to startrekovské počítači…
Hned jsem ale ten nesmysl zapudil. Dnešní vývojáři nejsou schopni navrhnout ergonomické ovládání pomocí myši a klávesnice. Natož, aby zvládli ovládání hlasem. Uživatelé nejsou často schopni klikat natož aby dali dohromady smysluplnou větu.
Schválně si někdy vyzkoušejte hlasem navádět kolegu nebo příbuzného. A než začněte, tak si strčte ruce hluboko do kapes těch nejtěsnějších kalhot. Vím o čem mluvím, často naviguji uživatele po telefonu, radím na školeních atp. Ten, kdo mluví, se vyjadřuje nepřesně. Ten, kdo poslouchá, si vyslechnuté přeloží a zábava začíná.
A ještě jeden argument proti hlasovému ovládání. Nechtěl bych pracovat v kanceláři, ve které osazenstvo huláká do mikrofonu zmatené pokyny.
Co jsem napsal o hlasovém ovládání neznamená, že bych se nechtěl dožít doby, kdy to bude báječně fungovat. Doby, kdy tiše požádám svůj počítač o wordovský soubor ze včerejška. Vlastně ne ze včerejška, ale z předvčerejška. Ne o tento, ale ten druhý. Vlastně ani o ten ne. Pro jistotu mi ukaž všechny wordovské dokumenty za poslední týden. Jejda, on to není doc, ale xls. Že jsem žádnou tabulku neotvíral? To přece není možné! Co to plácáš!!!
